Mí nejoblíbenější blázni

Existují blázni, které u nás nikdo neléčí. Kterým jejich podivné počínání prochází a oni tak mohou setrvávat v běžné lidské společnosti. A jsme tu svědky i zdánlivě poněkud paradoxní situace, kdy existují blázni, s nimiž je zbytek společnosti ochoten pospolitě žít, což právě jim naopak nebývá leckdy zase až tak po chuti. V čemž je tu situace zcela odlišná od případů většiny jiných bláznů, kteří by se třeba rádi zapojili do společnosti, ale ta je tu větší a tu menší měrou odmítá.
rybář s culíkem
Tito blázni se společnosti rádi straní, kdykoliv je k tomu příležitost, a touží-li někdy po společnosti více, pak je to nejspíše společnost hospodská, před níž by mohli vyprávět své i zcela z palce vycucané báchorky a přitom roztahovat pyšně ruce, jak to jenom je možné.
malý rybář
Ano, mám na mysli blázny zvané tiší. „Tiché blázny“, tedy rybáře. Ty, kdo chodí k vodě nejednou nejen tehdy, když je jejich žena pustí k vodě, ale i tehdy, když je k ní žena pustit nechce. Ty, kteří vysedávají tu na břehu potoka, tu řeky nebo libovolné větší vodní plochy, případně na loďce, kteří se v gumácích brodí ve vodních tocích a tam rozhazují svoje sítě nebo nahazují udičku ve snaze chytit alespoň něco malého, co by pak v hospodě mohli před ostatními štamgasty zveličovat natolik, že by se před nimi nakonec i velrybáři hroutili z komplexu méněcennosti.
Rybařině lze propadnout v každém věku, útlém stejně jako notně pokročilém, a vězte, že její léčba není nic jednoduchého. Dá se léčit jedině symptomaticky, to znamená třeba tak, že takového rybáře zamknete v komoře, pevně spoutáte nebo omráčíte, což jsou snad ty jediné případy, kdy takový nejde k vodě za svou zálibou ani při těch nejideálnějších podmínkách. Ovšem tohoto neduhu nezbavíte chorého vesměs ani tím, že mu porybný za něco sebere papíry.

A proto je vlastně nejlepší rezignovat. Smířit se s tím, že je dotyčný tichý blázen nevyléčitelný, a jeho libůstku mu tolerovat. Nechat ho žít svým životem a tu a tam mu třeba i podsunout darem něco z rybářských potřeb, což mu za všech okolností udělá radost. Můžete mu podle rady od dát dejme tomu i naviják na sumce, což v něm evokuje naději na to, že jednoho dne přijde i větší úlovek než ty jeho věčné mřenky, můžete mu ale dát i cokoliv jiného. Třeba i jen docela obyčejné na zahrádce nasbírané žížaly nebo háček, který si tento vzápětí někam zabodne. A přesto je šťastný. Protože i toto patří k jeho bláznovství. Tomu, jež nikomu neškodí, a proto snad není nikoho, kdo by jím opovrhoval.